Všestrannost ustupuje do pozadí. Dnes je hitem objevovat své silné stránky. Jenže, jak poznat v čem jsme výjimeční?
Milovala jsem knížky. Sotva jsem se naučila číst, tak jsem četla. Pořád. Tak moc, že mi to zakazovali a vyměřovali čas, který u knížek mohu strávit. Schovávala jsem se a tajně četla dál. Ráno natahovala budík o více než hodinu dřív, abych mohla číst.
Snad i díky množství přečtených knih mě v osmé třídě chytlo psaní. Paní učitelka byla doslova unesená z mých hlubokomyslných slohových prací, které byly navíc i dost dlouhé a říkala, že ze mě bude novinářka. A tak s notnou dávkou spisovatelského sebevědomí jsem se těšila na hodiny češtiny na střední škole.
Paní učitelka začala zlehka. Vyprávění. Ale jste na střední škole, tak každý napíše minimálně jeden a půl A4. Polovina třídy měla mdloby. Já se jen nevinně zeptala: „A kolik je maximální rozsah?“ Nic netušící učitelka mávla rukou a řekla, že maximální rozsah není dán. Napište si to, jak dlouhé chcete. Tetelila jsem se štěstím a věnovala tomu celý víkend. První verze nanečisto a pak přepsat. Nemohla jsem se dočkat, co tomu řekne. Byla jsem si jistá, že jednou napíšu knihu.
„Kdo to psal?“ řvala na celou třídu o pár dní později a mávala mými dvaceti stranami navíc sešitými do rádoby knižní podoby. „Co si o sobě myslíš? Kdo to má po tobě číst? Měla by sis za trest přečíst Kámen a bolest, abys věděla, jaké to je číst tak dlouhé texty…“
V dnešní době je moderní zaměřovat se na silné stránky. Najdi to, v čem vynikáš a na tom pracuj! A tak si mnozí lámeme hlavu a přemýšlíme, co umíme a často druhým pokládáme otázku: „V čem jsem dobrý? Co bych měl ještě více rozvíjet?“
Kdykoliv jsem se takto ptala já, pak odpovědi byly ve smyslu: Jsi hodná. Pomáháš druhým. Jsi milá. Jasně, asi je hezké, že mě takto vidí. Přesto v reálném životě jsem více dosáhla díky své upřímnosti, která se nezastavila ani před nadřízenými, urputnosti a houževnatosti, která hledala způsoby, jak věci dělat efektivně a zároveň poctivě a také i díky vášni pro psaní.
Uvědomuji si, že druzí na nás oceňují především vlastnosti a schopnosti, které zapadají do průměru a nekazí obecně rozšířené pravdy, jak by věci měly být. A proto nám nikdy nepomohou objevit, kde ty silné stránky máme.
Zkusme to naopak. Zamysleme se nad tím, čím druhé štveme. Čím jsme tak nadšení až posedlí, že to druhé vede k posměškům, averzi či odmítnutí. Čím vyčníváme z řady natolik, že ostatní kroutí hlavou a ptají se: „Proč to děláš?“
