Vyhlížíte důchod jako spasení a máte pocit, že se ho snad nedočkáte? Nebo patříte k těm, co chtějí odejít do důchodu nejpozději v padesáti nezávisle na státu? A co když existuje i třetí skupina?
Pamatuji si, jak babička zasněně povídala o důchodu. O tom, jak se, dokud chodila do práce, těšila, až bude jednou v důchodu a trochu se bála, jestli se ho dožije. Pro dokreslení situace uvádím, že pracovala jako dělnice, měla 3 děti, nemocného manžela a dvě zaměstnání. Štěstí jí přálo a zaslouženého důchodu, byť skromného, si užila téměř 25 let.
V dnešní době osvícení lidé sní také o důchodu. Jen tu představu mají trošku jinou než babička. Chtějí odejít do důchodu mladí a zdraví. Chtějí být nezávislí na důchodu, který vyplácí stát. Chtějí mít dostatek finančních prostředků, aby si za ně, ještě mladí a zdraví, užili vše, co život přináší.
Dlouhou dobu jsem si myslela, že existují pouze tyto dva tábory – větší těch, kteří se chtějí dožít důchodu a menší tábor těch, kteří si jej chtějí navíc i užít. Již brzy jsem však měla zjistit, že je tu ještě jedna – třetí skupina.
Začalo to nenápadně. Staříčci byli objednáni k doktorovi a na rehabilitaci a potřebovali tam odvést autem. Vše probíhalo dle plánu, už bylo třeba jen počkat na stařenku, než skončí na rehabilitaci. Zašli jsme tedy se staříčkem do blízké benzínky na kafe.
Staříček většinu svého života pracoval jako evangelický farář. Jeho koníčkem pak bylo překládání, přepisování a na vlastní náklady vydávání různých příběhů, knížeček a brožůrek. Do účetnictví mu sice nevidím, přesto si troufám tvrdit, že jediné, co mu to kdy přineslo, byla za minulého režimu ztráta souhlasu vykonávat farářské povolání, když se snažil propašovat Bible či podobné knihy přes hranice. A jestli si myslíte, že je na něj jeho rodina hrdá a obdivuje tyto činnosti, ve kterých pokračuje i ve svých 83 letech, tak se nenechte mýlit. Větší část by vám řekla, že už by s tím měl dát pokoj a menší připouští, že každý má právo se něčím bavit.
A tak staříček u kafe, jak jinak, povídal příběhy, které někde četl, přeložil či vydal. Poté (jako obvykle) nastala chvíle testování, které knihy jsem už četla a které bych si případně přečetla. Myslela jsem si, že zmíněné knížky najdu pod vánočním stromečkem, ale … Cože? On s sebou nosí knížky?! Sotva jde a přesto táhne tašku plnou knih?! Přede mnou na stole přistály 2 brožůrky. Ale to nebylo vše…
Vytáhl třetí, o které jsem prohlásila, že ji doma máme, rozhlédl se a s vrávoráním, francouzskou holí v ruce a slovy: „Třeba udělá radost taky paní…“ se vydal směrem k paní, co prodávala kafe. V první chvíli jsem měla pocit, že vlezu pod stůl a budu dělat, že se neznáme. Pak jsem si přeci jen řekla, že je to skvělá příležitost vidět, jak paní zareaguje a koukala, jak se zatváří. Kupodivu byla mile překvapená, a když zjistila, že brožůrku sepsal on sám, tak si ji nechala i podepsat.
A já si odnesla více, než ty dvě knížečky. Na vlastní oči jsem viděla, že je tu ještě třetí možnost. Do důchodu nikdy neodejít. Žít život, z kterého se do důchodu neodchází. Život, který je prodchnut vizí a smyslem tak silně, že věk, nemoc natož okolnosti či politický režim jej nemohou zastavit.
Dokonce i zubatá je tu lehce bezzubá. Snad každému, kdo se kdy se staříčkem potkal, zůstane na poličce minimálně jedna tenká knížečka. A dá-li Bůh, tak ji někteří otevřou a možná pomocí příběhů, kterým jeden člověk věnoval kus života, změní ten svůj k lepšímu.
Život můžeme přežít, užít si jej nebo jej prožít. Staříček si už vybral.
